A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Nový Zéland - Cestopisy

Nový Zéland – Cascade Saddle

Přechod z města Wanaka přes Cascade Saddle do městečka Glenorchy.

Je 27. den co jsem na Novém Zélandě. Jsem na Jižním ostrově ve městě Wanaka, kam jsem včera dorazil z vesnice Franz Jozef. Ráno jsem rychle zabalil a vyrazil jsem se vším co mám počkat na shuttle (malý autobus), který mě doveze na začátek treku vinoucím se údolím řeky Matukituki v národním parku Aspiring. Trasa, kterou mám naplánovánu, mi byla doporučena asi ze dvou tří zdrojů s tím, že je to moc pěkný. V Lonely planet jsem se o ní dočetl jen to, že je to poměrně náročný trek. Co jsem koukal do mapy, tak mě překvapilo, že se hned na začátku budu škrábat z nadmořské výšky 450m do výšky cca 1835m na cca 2,5-3km (nebo tak nějak :-)). Představa že na zádech potáhnu batoh který váží klem 30kg (nebo spíš o něco víc) mě nenaplňovala příjemnými pocity. A to byl jen začátek treku na Cascade Saddle. Po opuštění parkoviště Raspberry Creek jsem vyrazil směrem k k chatě Aspiring hut, kde jsem plánoval přespat nebo od ní rovnou pkračovat nahoru. Cesta vedla podél řeky přes pastviny plné dobytka. Stále nějaké přelézání plotů a průchody brankami. Všude je to „Private land“, ale je fajn že oficiální treky přes tyto soukromé pozemky vedou a nikdo z majitelů s tím nemá problém, pokud se člověk chová slušně a zrovna třeba nezačne lovit mladého bejčka aby měl co k večeři jako vhodný doplněk k instantní polévce.
Po cca 3 hodinách jsem dorazil k chatě a přeptal jsem se rangera z DOC (Department of Conservation) jak to vypadá nahoře na Pylonu. Nevěděl… ale jelikož bylo zataženo a poprchávalo, tak jsem se raději ubytoval. Postavil jsem stan pod střechou (aby ráno nebyl moc mokrý při balení) a vyrazil jsem jen na lehko s foťákem dále do údolí řeky Matukituki. Krásné údolí obklopené horami pohoří Aspiring. Všude je slyšet tekoucí voda a nikde nikdo. Potkávám jen rangera z chaty a jedny turisty. Po návratu na chatu znovu a znovu studuji mapu. Plán a cíl na druhý den je jasný. Vydrápat se na Pylon, přejít na Cascade Saddle a z něj se podél ledovce Dart dostat na další chatu – Dart hut. No podle všeho to vypadá na cca 10 hodinový pochod. Než jdu spát, pobiji sandflies (malé, krvelačné a snad i lidožravé, černé mušky) – hotová genocida… ale musí to být, jinak mě sežerou. Kdo je zná, ví o čem mluvím…
Ráno vstávám před sedmou, rychle balím, snídám, nandavám batoh a vyrážím na cestu. Hned na začátku začne cesta nekompromisně stoupat. V lese je šero, poprchává a je chladno. Ale za chvíli se zahřívám. Děkuji všem svatým že mám trekové hůlky. Kořeny stromů přes cestu jsou někdy fakt vysoké a já se přes ně drápu seč to jde. Asi po dvou hodinách potkávám Němku jak pádí z kopce dolů proti mně. Chvíli s ní klábosím. Prý nocovala nahoře a prý je nahoře krásné počasí. Prý je to AMAZING! Ptám se jak vypadá cesta výše. Odpověď zní, že je to ještě horší než v lese. Au… Rozloučíme se a já pokračuji. Čas nemilosrdně utíká. Dostávám se na skálu nad čáru lesa a cesta vypadá, že se zvolňuje. Zajásám. Ale ne na dlouho…. V lese byla cesta značena oranžovými šipkami a na skále je značena tyčemi s oranžovým vrškem. Pěšinka je velice úzká a někdy až neznatelná. Opravdu tam asi moc turistů nechodí. Začínám chápat proč… Abych viděl na další tyče označující cestu, tak někdy musím zaklánět dost hlavu dozadu. Chvílemi jdu po čtyrech. Důvod? …těch 30 kg a zádech se chce víc podívat zpátky dolů než nahoru. Kamarád co to šel mi radil jednu věc: „Dej svému batohu jméno, ať máš komu nadávat…“. No batoh sice jméno neměl, ale nadával jsem mu i tak. Stále se pokouším počítat kolik tyčí je asi tak přede mnou i když vím, že to nemá smysl. V jednu chvíli mě dohání dva Amíci a předbíhají mě ve chvíli, kdy batoh opět vyhrává. Ale to jsem už skoro nahoře. Na prvním cílovém bodě označeným názvem „Pylon“ (1835 m n.m.) odpočívám a klábosím s Amíkama. Potěžkávají si můj batoh a ťukají si na čelo. No jo, oni jdou na lehko… nesou si jen batohy které ukrývají jen gumový člun, neb se chystají po dosažení chaty Dart hut pokračovat v treku Dart a sjet řeku Dart, podél které se tento trek ubírá. Já sebou táhnu celej svůj mejetek na 3 měsíční cestování po NZ. Na Pylonu udělám pár fotek. Počasí opravdu krásné. Výhledy fantastické. Škoda že jsem se tu ráno neprobudil – východ slunce tu musel být opravdu „amazing“. Nyní mířím dolů na Cascade Saddle (1524 m n. m.). Začíná to ostrým sestupem sutinovitým svahem po úzké cestičce k potoku, který brodím (voda je studená až to kroutí nohy). Dále se cesta vine a vlní nádhernou krajinou. Člověk nevychází z údivu. A je tu. Cascde Saddle. Na jedné straně snad kilometrový sešup dolů do údolí a krásný výhled na řeku Matukituki a na straně druhé je vidět líně se plazící ledovec Dart. Cvakám jako Japonec a doufám, že alespoň něco vyjde. Zdržuji se tu tak půl hodinky a pokračuji dál. Nyní mě čeká cesta stále jen dolů. Je horší jít na horu nebo dolů? Za chvili se dozvídám odpověď. Dolů… Cesta je značená kamenými mohylkami a vede převážně kamenitým údolím podél řeky z ledovce Dart. Když koukáte na ledovec, máte pocit že se ho můžete dotknout jak je blízko. Občas se cesta ztrácí ale po chvíli se opět objevuje. Zde už je více turistů. Potkávám jich asi tak dohromady deset. Takže mám pocit, že je to tu jak na Václaváku… nahoře nebyl vlastně nikdo. Po cca 11-12ti (od ranního startu) hodinách chůze, šplhání, brodění se potoky konečně přicházím k chatě Dart hut. Už sotva pletu nohama. Chata je plná k prasknutí. Hodinu jen sedím a piji jeden litr vody za druhým. Amíci se mě ptají zda jsem ok. Já že jo, jen že jsem utahaný. Rozhodně nebudu stavit stan. Kupuji si nocleh v chatě. Jen je problém, že chata je plně obsazena. Naštěstí má ranger DOC (správce chaty) náhradní matrace a tak já a dva Belgičani spíme v jídelně na zemi. Přemýšlím, zda se zítra hnu. Ráno se probouzím a jsem celkem fit. Docela se divím. Nasnídám se a vyrážím na trek Rees. Druhá možnost je jít podél vody trek Dart. Volím Rees protože je prý hezčí… a zase do kopce a z kopce. Začátek cesty vede vyschlým kamenitým korytem řeky z nějž pak prudce cesta uhne do kopce a stále stoupá až do sedla Rees. Počasí je opět parádní a tak chvíli vegetuji a užívám si výhledy na okolní hory. Pak se vydám na cestu dolů k dalšímu cíli – chatě Shelter rock hut. I když cesta není nikterak dlouhá, tak stejně ji jdu poměrně dlouho. Dle oficiálních ukazatelů je to na 4-6 hodin chůze pro cca 7 km trasu. Ze zkušeností vím, že tento oficiální čas je dobré dělit dvěma a to je skutečný čas, za který se dá cesta zvládnout. Ale to v případě že jde člověk více na lehko jen se spacákem a nejnutnější výbavou. Opět kamenitá cesta, brody, nádherné výhledy a jen pár lidí. Jsem rád, když vidím chatu. Dostal jsem s k oněm šesti hodinám. Ubytuji se a pádím k řece se umýt. Nebo se o to alespoň pokusit. Voda je jak žiletky. Nicméně je to příjemné. Zbytek dne už jen mluvím s příchozími na chatu. Jdu včas spát neb mě čeká další den finálových 16 km na začátek/konec treku (to ovšem netuším že si přidám ještě dalších 6 km navrch). Celou noc leje jako z konve a je slyšet že řeka je divoká a potoky že se taky zvedly. Ráno ještě prší, ale než se nasnídám a sbalím tak je to pryč a začíná se dělat pěkně. Ale voda je úplně všude – na kamenech, na trávě, kapradí, v potocích i na stromech. I přes goretexový kalhoty, návleky se mi po půl hodině dostává voda do bot. A to jsem je poctivě naimpregnoval voskem. No nedá se svítit. Cesta ubíhá docela dobře. Stále mírně klesá a tak jediné co mě tíží je batoh a myšlenka, jak se ze začátku/konci treku dostanu do městečka Glenorchy, které je vzdáleno snad 20 km. Tajně doufám že někoho odchytím na parkovišti. Cesta vede lesy, loukami, pastvinami. Ke konci už začíná být maličko nudná v porovnání s předešlými dny v horách. Po příchodu na začátek/konec treku zjišťuji co jsem čekal. Auta tu sice jsou (tak dvě) ale jinak nikde nikdo… Tak sedím a čekám zda se někdo neobjeví. Objevili. Dva Belgičani se kterými jsem se potkal na chatách Dart hut a Shelter rock hut a kteří řeší to samé co já. Odvoz. Nakonec jsme se dohodli že nemá smysl čekat a že půjdeme po cestě směr Glenorchy a že nám snad někdo někde zastaví. Projela dvě auta a nezastavila… Po cca 6 km chůze jsme nevěřili vlastním očím. Na louce zabodnutá dodávka a u ní kluk s kytarou. …a že prý čeká na partu kluků z Německa kteří jsou na treku a jestli jsme je viděli. My že jako jo a že tak do hoďky tu jsou. …a jestli nás hodí do Glenorchy? On že když počkáme až se objeví ta partička, tak že nás tam pak hodí. Tak jsme sebou práskli na louku k dodávce a užívali si odpočinek. Přeci jen jsme měli v nohách pár kilometrů po předešlých dnech a tak nám odpočinek bodnul. Partička dorazila, společně jsme se najedli a vyrazili jsme do Glenorchy, kde jsme se všichni rozdělili a šli jsme každý svou cestou.
I když to byl relativně náročný trek, tak ho vřele doporučuji. Jen ale více na lehko. Jediné místo kde se dá oficiálně stanovat mimo chaty je u potoka pod Pylonem kde je kempovací místo a zadarmo. Ale samozřejmě se dá i jinde. Pokud se někde dobře zašijete. Dle doporučení z Lonely planet a též z materiálů vydávaných DOC je doporučován přechod z Aspiring hut na Cascade Saddle a to z důvodu bezpečnosti. Je to opravdu strmé a pokud půjdete opačně z Cascade Saddle na Aspiring hut tak určitě je třeba dávat pozor. Hlavně za mokra a sněhu. Délka treku od parkoviště Raspberry Creek k začátku treku Dart je kolem 50 km. Počet dní na trek 4-5.

další cestopisy
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@